Lehce jsem se zdržel u tatíka, který mě se vší vervou obeznámil se svým byznys plánem a tak nebylo času nazbyt. Do slabin jsem nakopnul těch pár koní skrývající se pod kapotou mé plechové krásky a vyrazil směr Poruba. Díky nepřítomnosti policie došlo k vyzvednutí schoda dříve než jsem čekal a mohli jsme zvolit kurz směrem k ČEZ Aréně.Neparkovali jsme sice ve VIP zóně, ale i tak to nebylo moc daleko, jen to slunce svítilo méně, než když jsem odjížděl z kamčatky. Naše místa svou pozicí odpovídaly ceně vstupenek (0,- Kč), ale protože celá řada vedle nás byla prázdná posunuli jsme se blíže kotli českých fanoušků, kteří byli střízliví asi jako já panic.
Byl jsem na tenise prvně, tak jsem hltal každý možný vjem, které mé okolí nabízelo. Chvílemi jsem si připadal jako puberťák, kterému se omylem po nočním filmu nahrálo na VHS i peříčko. První sadu jsem strávil snahou o pochopení systému v podávání míčků hráčům a následně mezi podavači. V průběhu druhé sady se za nás posadila docela šikovná blonďatá slečna s nějakým zhruba šestiletým prckem. V pauzách mezi gemy jsem zkoumal, jestli na jejich rukou neuvidím snubní prstýnek, nebo neuslyším, jak prcek oslovuje svou společnici. Nic! Pak jsem zase musel oko zaměřit na hrací plochu, protože se hra stávala napínavou, jako čekání na prémie. Druhý set byl dlouhý, jako kniha o tom velkém bílém psovi, který uměl létat. První zápas bohužel nedopadl dobře a tak jsem se rozhodl, že zvýším skóre a řeknu si u slečny o číslo. Proběhl následující rozhovor:
Já: Fandíte i jiným sportům, než tenisu?
Slečna: Prosím?
Já: Fandíte i jiným sportům, než tenisu?
Slečna: Ano.
Já: A pozvání na který z nich by stálo za vaše telefonní číslo?
Slečna: (s lehkým úsměvem a hlubokým nádechem) To by jste nechtěl.
Já: Když myslíte …
Pochopil jsem to tak, že má třeba SIM kartu z Bolívie a proto bych měl zbytečně drahé telefonování. Sebevědomí mé, stejně jako sebevědomí českého národního týmu by se aktuálně dalo měřit v jednotkách, které často používal kapitán Nemo.
Druhý zápas byl ze začátku vyrovnanější, než jsme díky papírovým statistikám čekali a vydatná klobása nám dodala dost energie na fandění. Naštěstí ne tolik, abych si mlácením o dřevěnou podlahu rozbil svou ortopedickou pomůcku. Během druhého zápasu jsem již nedostal šanci na sbalení pohledné blondýny, protože se asi bála toho otravného mrzáka a tak si šli sednout jinam. Třetí sada dotažená až do prohraného tie breaku nás a i hráče v české trikolóře zmohla natolik, že ta čtvrtá stala one-man-show Kazachského Boratova bratra.
Po osmi hodinovém sezení na sedadle pohodlném jako o dvě čísla menší neoprén jsem si z haly odnášel jednu již napůl ztrávenou klobásu, otlačenou prdel a litr přeslazené minerálky v měchýři. Poháněn touto směsí jsem za sebou táhl své sebevědomí kolem celé haly až k parkovišti, které se najednou zdálo nějak vzdálenější.
Příště to zkusím znovu, jak tenis, tak balení neznámých slečen.
Kategorie:
Okomentovat