Tajemství zlatého draka – Národní divadlo Brno

Na toto představení jsem se hodně těšil – skoro jako ovdovělá cikánka s osmí dětmi a invalidním důchodem na vládu ČSSD. Ne jen proto, že mám Landovy muzikály rád a v poslední době radši než zbytek jeho tvorby, ale i proto, že se inscenace hrála v Mahenově divadle v Brně, kde jsem ještě nebyl.Přípravy nebyly ničím vyjímečné. Jako obvykle oprášit oblek, vysypat z kapes odpadky, narovnat košili, trošku počesat, zastřihnout vous a mohlo se vyrazit. Do Brna jsme sice jeli tři, ale zpět jsem jel sám a proto se vlak zdál být nejideálnější formou dopravy. No co, zkusit se má všechno ne …

K kupé s námi seděl jeden chlápek, který se celou cestu díval na filmy na notebooku, ale asi jej neměl příliš nahlas, protože se smál každému vtípku, který jsem pronesl. Cesta ubíhala vcelku dobře, jen mi dodnes není jasné, proč se tomu vlaku říká rychlík. Cestou jsem se i trošku prospal a přitom se stihl poslintat, což byla pro neznámého spolucestujícího taková zábava, že se ve chvíli, kdy jsem se vzbudil a začal jsem nadávat, div neudusil tatrankou.

Do Brna jsme si bohužel nedovezli hezké počasí z Ostravy a tak nám nepřipadalo vůbec vtipné, že se nám snažila brněnská tramvaj zprostředkovat zážitek z kabrioletu tím, že do ní pršelo. K tomu se přidaly nechápavé pohledy spolucestujících, kteří vypadali, jako by některá z vyřčených sprostých slov slyšeli poprvé. V tramvaji nás ještě rozohnil naprosto necvaknutelný lístek, který byl jen velmi jemně ohnut. V Ostravském MHD jde bez problému označit i lístek, který jsem dvakrát po sobě vypral v pračce a požvýkal mi ho pes, ale tady se to soudruzi rozhodli udělat komplikovanější.

Při příchodu na koleje si nás nikdo i přes naši originální skladbu nevšiml a tak jsme se mohli narychlo ubytovat u jednoho bývalého spolužáka v kutlochu a zjistili cestu do divadla a následně i vlak na cestu domů. Až když jsem si večer všiml několika studentů s erasmu, došlo mi, že jsem zde obyčejným a nevýrazným studentem jako jeden fanoušek v ČEZ Aréně pří zápasech Play off.

Cestou do divadla jsme se prošli centrem města a ochutnali zdejší perfektní pizzu prodávanou v hladovém okně. Všiml jsem si dalšího nedostatku brněnské MHD a to, že ženskému hlasu, který zde hlásí zastávky jde rozumět stejně jako zfetovanému bulharskému studentovi finštiny po odsekání osmiček. Ale to ještě nebylo to nejhorší, co mě melo potkat.

V divadle jsem svlažil hrdlo po brněnském půlmaratonu colou za čtyři pětky a druhým douškem zapil ibalgin proti bolesti zubů. Procházka centrem byla oproti výšlapu do třetího parta divadla náročná jako vrut na gauči. Po nesčetném množství schodů jsme dorazili do míst, odkud jsme si měli celé představení vychutnat. Naše sedadla byla v druhé řadě toho nejvyššího balkónu v celém divadle a i když jsem v podobných věcech trénovaný, nedělal mi vrzavý zvuk podlahy a sedadel v téhle výšce vůbec dobře. Hlas z ampliónů nás požádal o vypnutí mobilních telefonů, což polovina osazenstva v mém nejbližším okolí neudělala kvůli neznalosti pinu.

Děj hry byl naprosto perfektní, i když na konci nezbylo než uznat, že podobná zápletka by se vešla do jednoho dílu CSI. Jednalo se o vyšetřování dvojnásobné vraždy, která se stala v jedné pseudo-sektě. Vyšetřovatelem byl rozvedený agresivní cholerický alkoholik, jenž se do jedné z hlavních představitelek sekty zamiloval. Celý děj byl prošpikován písněmi Daniela Landy v celém rozsahu jeho tvorby – od Vltavy po Valčík. Ne vždy se mi povedlo spojit si text písně s dějem, ale jako vložky při přestavování jinak velice povedených scén to působilo velmi vhodně a je jen škoda, že je nemohl zazpívat jejich tvůrce.

Mix zápletky, rozuzlení a bočních dějových linií se mi velice líbil. Dokonale to ale zvládl pokazit konec, kdy zpěvák zazpíval celou jednu Landovu skladbu (Obsidián) doplněnou o naprosto nepochopitelnou laserovou show, která se ke skladbě nehodila ani tématem, ani rytmem ani ničím jiným.

Shnilou třešničkou na jinak dokonalém pomyslném dortu dodalo děkování, při kterém se na pódiu objevili všichni herci a zpěvák opět zazpíval stejnou píseň. Tentokrát ovšem laserovou show vystřídalo několik koncertních světel a stroboskopů, které rovněž s písničkou vůbec neladily.

Celkově nemohl konec pokazit dobrý dojem ze hry.

Po představení jsme se vydali osvěžit hrdla něčím alkoholickým a byli jsme zavedeni do restaurace osmé cenové kategorie vedle kolejního komplexu. Jméno této putiky jsem raději fofrem zapomněl. Vynikající svijany nám donesl zřejmě čtvrtý člen ZZ Top a již nepotřebné sklo odnášel nějaký podezřelý bezdomovec, který si tím zasloužil jednou za čas pivo. Nebylo zde prý vyjímkou, že si někdo v silně podnapilém stavu ustlal na zemi a dokonce i obsluha jej musela překračovat. Přes to všechno bylo jídlo i pití na dobré úrovni.

Večerní usínání jsme si na koleji zpestřili seriálem Simpsnovi, ze kterého si pamatuji zhruba čtyřicet vteřin a to včetně znělky.

Cesta domů se ubírala ve stejném duchu i tempu jako ta včerejší, jen  s tím rozdílem, že mi dělaly v kupé společnost tři krásné slečny. Následoval spánek až do mojí krásné a milované Ostravy.

 

 

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...

Okomentovat

No Trackbacks.