Baltic Land Rover meeting 2011

Představte si týden nicnedělání nedaleko písečné pláže a Baltského moře s dobrým jídlem, pitím a  nadšenci, jejichž vozy žerou jen o něco málo méně než autobus. Zní to slibně? Přesně takové to taky bylo.

První průser se nám povedl ještě před odjezdem. Hlavní řidič naší výpravy, brácha, se chtěl ještě trošku prospat před 800 km trápením jeho milenky na asfaltu a tak jsme v jeho zájmu opustili byt a odešli s ostatními do hospody. Samozřejmě jsme se navalili jako carští důstojníci a celou cestu tam vydávali zvuky hodné tupé pily v akátovém dřevě.

Příjezd

Když jsem rozlepil oči a zaostřil, zrovna jsme bloudili jako panic v mamině v malém městě zvaném Smoldzino, od něhož byl cíl cesty vzdálen jen pár minut. Kemp byl pro nás připraven ve vesničce Želazo, kde jsme za ten týden určitě překvapili nejednoho domorodce. Průměrně veliká louka, rovná jako graf zadlužení ČR, ohraničená vodovodní hadicí, která v noci svítila (nevěřím, že to bylo z chlastu), se měla stát našim domovem a našim sousedům, krásným bílým koním, bylo zjevně úplně jedno, že pod kapotou každého vozu jim přijela hromada příbuzných.

Den 1. Úterý

První den byl zajímavý jako prostřední díl Dallasu. Prostě jsme jen vybalili věci a jeli se cachtat do moře. Chůze po písku je stejně nahovno jako chůze po sněhu. Osvěžili jsme utahaná těla v ledové vodě a smyli ze sebe poslední zbytky ostravského smogu. Večer padlo nějaké to pivko, ale na větší akce nebyla energie a vlastně ani počet lidí, když samotný sraz začínal až ve čtvrtek.

Den 2. Středa

Středu jsme opět zahájili u moře, i když pro některé neopatrné z nás to byla poslední návštěva sluncem osvětleného místa během této dovolené. Krém na opalování se opravdu nepoužívá na odstranění nátěru ze starých oken :-). Když už jsme se konečně nabažili těch plovoucích kostek ledu, vyrazili jsme na výlet do nedalekého rybářského města Rowy.
Už jsem nějaké to turistické centrum viděl, ale tohle bylo i na mě moc. Jsem si jist, že město Rowy nemá žádného stálého obyvatele, který by nebydlel v hotelu a nebo jeho dům není vidět za hradbou stánků a hracích automatů pro děti i dospělé. Hračky, hry, upomínkové předměty, občerstvení a spousta dalších nesmyslů tam stojí podél všech silnic jako u nás během pouti a naprosto dokonale kazí dojem z celkem hezkého místa na zeměkouli. Je to taková E55 pro děti.
Mimochodem zde nemají pivo, ale piwo; nemají kebab, ale kebap; nemají hamburger, ale hanburger. Těžko hádat, jestli je to specifikum zdejší, nebo se týká celého Polska, protože jsme na podobné občerstvení nikde jinde nenarazili.
K večeru nám zbyl ještě čas a tak jsme se rozhodli zajet se podívat k nedalekému majáku. Byl sice zavřený, ale i tak na něj byl hezký pohled, jen kdyby k němu nevedlo tolik zasraných schodů pokrytých pískem.

Den 3. Čtvrtek

Konečně jsme se dočkali oficiálního zahájení srazu. Nejde ani tak o to, že by byl program nějak oslňující, ale konečně dovezli jídlo a pití. Na jídlo jsme postupně dostávali klobásy, pizza rohlíky, grilovaná kuřata, škvarkovou pomazánku, boršč a další výborné pochutiny. Po fiasku s pivem, které údajně loni nikomu moc nejelo, jsme se letos dočkali nefiltrovaného a nepasterizovaného čtrnáctistupňového piva značky Natur, které dalece předčilo má očekávání – skoro jako když si babka objedná v escort servisu černocha.
Dnes se ještě nic pořádného nedělo a začátek srazu byl věnován nově příchozím pro postavení stanů a řádnou aklimatizaci, jestli chápete jak to myslím, a proto jsme se chudší o jednoho člena, který by mohl vystupovat ve westernovém městečku jako náčelník rudý mrak, rozhodli navštívit zdejší národní park a písečné duny. Nezáživnou 6 km dlouhou cestu lesem k dunám jsme si zkrátili elektrickým vláčkem za 30 zl, kde jsem s kloboukem, plechovkou piva a rozepnutou košilí vypadal jako pedofil z Barvorska. Já, člověk znalý ortopedických ambulancí jako svých bot, jsem byl samozřejmě po pár minutách pohybu na měkkém písku nadšen jak hajzlbába na začátku úklidu. Na druhé straně duny jsme se vykoupali v ještě ledovější vodě, než byla ta včerejší a mohli jsme vyrazit nazpět. Písek mne bude strašit ještě pěkně dlouho.
Kemp se konečně naplnil a tak byl večer čas na pořádnou mezinárodní družbu. Vzpomínám si, že s rostoucím obsahem alkoholu v krvi mi dělalo čím dál menší problémy rozumět polákům a dokonce i rusům. Poslední věc, na kterou si vzpomínám, byl obchod, kdy jsem vyměnil poslední deci petřvaldské vodky (se slovy, že je strašně vzácná) za dvě flašky vína. Pak už si toho moc nepamatuji.

Den 4. Pátek

Konečně první den okořeněný offroadem. Nejdříve tím vnitřním po včerejší litrovce vína a pak tím skutečným. Pro začátek byl v plánu lehký terén, ale nikdo nemohl tušit, že bude natolik lehký, že se většina kolony bude nudit. Náhoda tomu chtěla a já jsem si sedl do vozu, který jel v čele skupiny a tak jsem celých sto kilometrů navigoval podle kvalitně psaného itineráře. Cestou jsme potkali zajímavá místa jako vodní elektrárny, opuštěné budovy, zříceniny atp.
Dařilo se mi natolik, že jsem se dokonce držel itineráře až do 95-tého kilometru, kde jsem se ztratil, ale můj schopný šofér už do kempu naštěstí trefil zpaměti. Jsem si jist, že kdybych předešlý večer vypil ještě jeden druh alkoholu, na konci této houpavé cesty by ze mě vypadl nějaký exotický drink.
Večerní pařba se díky nepřízni počasí konala mezi dvěma sousedními auty, přes které jsme měli nataženu plachtu. Do takto krbem vytopeného brlohu se s přehledem vešlo 14 lidí i se stolem, grilem a chlastem. Konec si klasicky nepamatuji.

Den 5. Sobota

Protože jsme pili samé kvalitní pití, bolavé ráno se nekonalo. Ještě že tak, protože na programu dne byl průjezd těžkým terénem. Naskákali jsme do dvou aut a vyrazili. První jel Brácha a jako navigátorku měl svou přítelkyni. No je to přece jen žena, takže jízda nebyla tak plynulá jako včera za mého působení na stejné pozici, ale ani to neubralo na zážitku z mazlavého polského bahna, zakopaných aut, průjezdy kalužemi atp. Celková délka vyjížďky měla mít jen 40 km a ztratili jsme se před tou nejextrémnější části tratě, ale i tak toho kodrcání bylo dost.
Foukal silný vítr a schylovalo se k dešti, ani to však neodradilo nejextrémnější část naši výpravy od návštěvy rozbouřeného moře. Vlny, které tam byly, prý do konce života nezapomenou.

Den 6. Neděle

Neděle, den plný vyčerpání, balení a snažení se dostat vše do mnohokrát menších obalů. Vše se podařilo sbalit tak, aby se to vešlo do auta a na řadu mohla přijít spanilá jízda okolními vesničkami, kterou jsme sraz zakončili. V kempu to sice vypadalo, že je nás docela dost, ale teprve když jsme se seřadili do řady, nabralo slovo „dost“ patřičného významu. Zablokované křižovatky, nájezdy i výjezdy z čerpacích stanic, naštvané čekání řidičů na vedlejších cestách – to vše provázelo spanilou jízdu 52 vozidel anglické značky Land Rover.
Na samotný závěr jsem se na travnatém povrchu seřadili do kruhu, hlavní pořadatel pronesl pár slov, přišli se na nás podívat místní a byla i možnost povozit usměvavé polské děti.

Cestou domů jsem byl střízliv, takže z mého pohledu byla náročnější než ta první, ale i tak jsme odjížděli s úsměvem a spokojení.

A protože obrázky mnohdy řeknou více než tisíc slov, zde je odkaz na fotoalbum z této akce.

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...
Komentáře

1 Komentáře.

Okomentovat

Trackbacks and Pingbacks:

No Trackbacks.