Již potřetí se zástupci společnosti netdevelo, a tudíž mí chlebodárci, rozhodli uspořádat výlet do vinného sklípku na jih Moravy za dobrým pitím, jídlem a zábavou. O první ročník jsem bohužel přišel, ale následující dva včetně toho letošního jsem si již ujít nenechal.
Cesta firemní škodou octávií probíhala, i přes plné využití míst k sezení, bez větších potíží, jen do doby, než jsme se ocitli pár kilometrů za Brnem. Finální fáze cesty byla teprve před námi a tak jsme se jali využít moderní techniky navigace pomocí GPS. Problém byl v tom, že nás každá GPS vedla do úplně jiné obce Němčičky a i já, který jsem měl trasu přesně naučenou, jsem byl chvílemi nervózní jako pornoherečka při svém debutu.
Po úspěšném nalezení cíle jsme se ubytovali u pí. Hulatové Leony. Prvním lehčím zádrhelem byl počet schodů vedoucích do prvního patra k našim budoucím pokojům, za který by se nemusela stydět ani štramberská trůba. Jejich první překonání byla hračka, ale vidina nočního návratu, kdy se poměr krve a alkoholu změní v nepřízeň tělní náplně, byla děsivá. Můj pokoj obsahoval kromě dvojpostele a přistýlky i balkón, na kterém se člověk mých rozměrů tak akorát vytočil. Pokoj naproti přes chodbu měl naopak balkón, na kterém by se i méně zkušený pilot vrtulníku nebál přistát. Výhled z obou balkónů byl rovněž nesrovnatelný – ve prospěch heliportu.
Cesta do samotného sklípku vedla převážně do kopce a to takovým stylem, že kdybych nahoře poskočil a zapíchnul do země státní vlajku, asi by se mi nikdo nedivil. Opět se vyrojily obavy z cesty zpět, ale ty už neměly tolik prostoru, protože jsme se přiblížili vysněnému cíli. Pán sklepmistr nás ještě venku uvítal sedíc na betonovém patníku přímo před svým sklípkem. Klasické šohaji a děvčice jako Katrina rozvířilo očekávání následujícího dění.
Jako první jídlo večera byla na stolech nachystaná škvarková pomazánka a čerstvý chléb, jenž by i Pohlreichovi zaplnili ústa na maximum. K naladění buněk dychtících po alkoholu na správnou vlnu bylo nachystáno přípitkové víno ostřejšího charakteru a voda na jeho ředění.
Zábava se pomalu rozjížděla a miskám od škvarkové pomazánky už ke dnu moc nechybělo, když nás náš hostitel pozval do svého temného, chladného a vlhkého království plného vína (u sklepmistrové by to byl krásný dvojsmysl). Ochutnávka čítala celkem čtyři bílá a čtyři červená vína. Červeného vína jsem vypil o trošku více, protože má půvabná společnost červené víno nepije a někde jsem se doslechl, že prázdné skleničky se ve sklípku neodpouštějí. Jazykům většiny zúčastněných nejvíce lahodilo bílé víno Neuburg a tak jsme právě tuto odrůdu odsoudili ke kolování v našich žilách.
Po návratu zpět ke stolům na náš čekaly bohaté švédské stoly jako z pohádky a chvíli na to přistály i první džbány s vybraným vínem. Posláním následujících hodin byla jen zahálka a nezřízené pití vína.
Večerním překvapením (alespoň pro mě), byla soutěž pro dámy v sání vody do koštýře. Třešničkou na dortu byl tvar koštýře, jenž věrně napodoboval mužské rozmnožovací ústrojí i se zásobárnou bíle životodárné tekutiny. Dámy jsme měli sebou jen tři a všechny se svého úkolu zhostily na výbornou. Hodnocení podléhal i zkušenými dozorovaný úchop samotného nástroje. Ani muži nezůstali o tuto příležitost ochuzeni a tak jsme si pěkně jeden po druhém vyzkoušeli, jak se cítí homosexuál bojující o dobré postavení ve svém společenství. Na rozdíl od dam nás však nečekala chutná odměna.
Zbytek večera už jsme opravdu jen pili a rozebírali různá oblíbená témata. Ve dvě hodiny ráno jsme už asi nebyli příliš příjemnou společností, tak jsme nafasovali víno do bandasek, pobrali jídla, co se nám vešlo do rukou a vyrazili na cestu zpět, která vzhledem ke svým parametrům a promilím v našich tělech vypadala jako super obří slalom.
Na zmíněném heliportu jsme se do pozdních ranních hodin zbavovali nákladu tím nejpříjemnějším způsobem.
Ráno bylo po pouhých pár hodinách spánku celkem kruté a pravidlo, že z kvalitního vína nebolí hlava platí pouze do určitého objemu božského moku. Naštěstí jsme sebou měli i jednu spolehlivou slečnu, která si hravě poradí se vším co má alespoň čtyři kola a nějaký motor. Jinak bychom snad v Němčičkách museli zůstat pár dní.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili na čerpací stanici a projevili své pravé ostravské já u lahve nejoblíbenějšího piva.
Fotografie z popsané akce naleznete v tomto albu.
Kategorie:
Okomentovat