Chlad, horko, bolest, stud či radost
– všechno to jsou jen stavy mysli.
Někdo jich má málo a někdo nikdy dost.
Odejdou stejnou cestou, po které přišli.
Mysl se dá přemluvit, aby dělala, co chceme.
Stojí to úsilí, peníze, čas i játra.
Buď se nám to povede, nebo se z toho posereme.
Výsledkem – pohlížet na city spatra.
Cit je jako bonbón v bonboniéře života.
Za každým sladkým následuje trpký.
Vybrat si správný je občas lopota.
Neexistuje návaznost na vykonané skutky.
Umění není sníst svou bonboniéru.
Umění je kdykoli ji zavřít a odložit.
Zvládám to perfektně, na mou věru.
City a bolest k tělu si nepustit.
Když jsem se konečně zbavil těch svých,
je těžké myslet na city ostatních.
Má duše už není plná rýh.
Stal jsem se cynikem kroužků debatních.
Bezcitný, cynický, zlý a bůh ví jaký ještě.
Proč neříkat lidem, co přesně si myslím?
Přetvářka je jako kolem krku kleště.
Nevymýšlím nesmysly, já to prostě vím.
Co dělám ostatním, čekám od nich zpět.
Buďte ke mě upřímní, řekněte pár vět.
V nejhorším se naserem a nebudem se přátelit.
Lepší než-li obléct si usměvavý igelit.
Okomentovat