Báseň #7 – Rozloučení

Hodiny se zastavily, ručičky se nehýbou.
Po tobě se země slehla, všechno jenom jednou chybou.
Čas se nikam neposouvá, lidi prostě nestárnou.
Vedu válku s osudem, i když předem prohranou.

Je to jen partie šachu, jenom blbá hra.
Vyhrát ale nejde sám, vyhrát musí dva.
Druhá židle zeje prázdná, nikdo na ní nesedí.
Jenom škvírou u dveří chlad se dovnitř procedí.

Čekám na chodbě u dveří, čekám na tvůj příchod.
Sám tomu už taky nevěřím, situace nemá východ.
Čekám, kdy se objevíš s úsměvem svým typickým.
Tohle je i pro mě úkolem víc než nadlidským.

Hlava má tvrdá, jako diamantu konkurence,
nepřestává doufat, nepřestává myslet tence.
Sedím tady bez oběda, sedím tady bez večeře.
Za chvíli zakořením jak ty nesmrtelné keře.

Srdce ještě pořád doufá, ale hlava nevěří.
Sedím tady jako trouba v tichém příšeří.
Kdyby blbost nadnášela, už jsem dávno uletěl.
Je tu jedna paralela, nemůžu býti jenom přítel.

Zvedám ztuhlou postavu
a vzdávám marný boj.
I kdybych se stavěl na hlavu,
nestane se ze mě stroj.

Asi to tak mělo být,
vím to téměř s jistotou.
Zůstal mi jen prázdný byt
i hlava zeje prázdnotou.

Budeš mi chybět, ale nikdo to nepozná.
Bylo mi ctí být ten, kdo tě dobře zná.
Bylo mi ctí vidět tvůj smích
a dívat se přitom do očí tvých.

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...
Komentáře

1 Komentáře.

  1. Janča

    Tahle je moc krásná. Teda vlastně velmi smutná a dojemná až mi vyhrkly slze… ale krásná.

Okomentovat

No Trackbacks.