Do jazzového klubu jsem dorazil dost brzy na to, abych stihl zvukovou zkoušku a pohodlně nasál klubovou atmosféru, která je tady na vysoké úrovni a celý klub působí velice příjemným dojmem. Dorazil jsem dokonce dříve než některý personál.
Už jsem seděl a pocucával první sklenku vína, když se k mému doposud neobsazenému stolu přiřítil energetický dědula, nazval mě „kámo“ a s mým svolením se usadil. Chvíli za ním dorazily jeho přibližně stejně staré společnice, které po chvíli mžourání na vstupenky uznaly, že všichni sedí u špatného stolu. Zmíněný dědula to s úsměvem svedl na mě – vždyť přece já jsem mu řekl, ať se posadí.
Druhá a třetí osádka s nimiž jsem měl pro tento večer sdílet stůl už nebyla tak energická, ale uměla lépe číst. Chlápek, který se posadil mezi mě a pódium sice nebyl tak štíhlý jako jeho nadopovaný předchůdce, ale zato měl klasický skinheadský bezúdržbový účes, takže žádné velké zavázení nehrozilo.
K vedlejšímu stolu se posadilo pár pestrobarevných lakovaných helem, jejich nositelky zřejmě obývaly jeden společný domov důchodců. Po první dávce alkoholu se rozjely tak, že to vypadalo jako na oldies party, kde neuvážený sabotér nasypal do punče marihuanu. Hlasitému smíchu, hluku, mlácení do stolu a oplzlým řečem, za které by se nemusel stydět ani ten, který vydláždil náměstí, nebylo konce, ale naštěstí jsem se ho za chvíli naučil ignorovat. Ještě jednou zaslechnu od staršího, že se my mladí ( 🙂 ) neumíme chovat a vzpomenu si na ně.
Nic z toho mi ale nemohlo pokazit krásný swingový večer protkaný slavnými i méně slavnými melodiemi z repertoáru orchestru G.Millera, D.Ellingtona, F.Sinatry , L.Armstronga a dalších. Během večera zazněly zpívané i orchestrální skladby v přibližně stejném poměru. Jako zpěváci se představili Míša Michna a Zbyněk Terner. Jediná žena, jenž měla svým hlasem přivést k orgasmu nejeden integrovaný obvod v mikrofonu bohužel onemocněla, což mě zklamalo.
Hudba byla opravdu velmi povedená. Bubeník předváděl jedno sólo za druhým, trumpetisté div neodletěli, basák se tvářil, jakoby při hraní skládal v puse origami, nový klavírista hrál perfektně a vrcholem byly sóla na saxofony.
Při pohledu do publika jsem byl suverénně jeden z nejmladších lidí v sále a troufnu si říct, že i jeden z nejvlasatějších. Večer byl beznadějně vyprodaný a někteří návštěvníci z řad věku důchodového neváhali obětovat endoprotézy a užít si dvouhodinový koncert ve stoje.
O druhé přestávce jsem chvílemi zapochyboval o své sexuální orientaci při pohledu na jednoho opravdového fešáka, než jsem s připitomělým úsměvem zjistil, že stojím na toaletě a čumím do zrcadla.
Naopak suverénně nejhorší oblečení měl starší pán a úpravou tělesného porostu á la Krakonoš, který měl na sobě kalhoty a košili barvy „desetiletím vybledlý modro-zelený nátěr na plot“, rybářskou vestu s typickým množstvím kapes a na hlavě sytě žlutou čepici s kšiltem, zřejmě jako ochranu proti silným reflektorům a jejich neblahému účinku na pleť a vlasy.
Opravdu krásným doplňkem večera bylo zmíněné nekuřácké prostředí, díky kterému jsem se domů vracel s alespoň přibližně stejným objemem plic, jaký jsem měl při příchodu.
Kategorie:
Okomentovat