O víkendu jsem měl jedinečnou šanci zúčastnit se geolokační offroadové rally z Budapešti do Bratislavy jako navigátor. A to jsem ještě ani netušil, co mě všechno čeká.
Den -1. – Čtvrtek
Předvečer pátečního odjezdu do Budapešti, kde měl v sobotu ráno závod startovat, jsem si nacpal do zapůjčených navigací tolik mapových podkladů, že by se z toho udělalo špatně i Kolumbovi. Jako primární navigaci jsem použil Garmin 60Cx a jako sekundární Garmin Edge 705. Záložní řešení obsahovalo buzolu a klasickou mapu, ale ten pohled jak ji používám by Kolumbus už asi opravdu nevydržel.
Den 0. – Pátek
Z Ostravy jsme s řidičem druhého týmu vyjeli po třetí hodině odpolední. Po cestě do Nového Jičína jsme pozdravili ovečku zavřenou v kleci na přívěsném vozíku a zastavili jednoho řidiče, který si na čerpací stanici zapomněl nejen zavřít kryt nádrže, ale taky samotné víčko, které za ním vesele létalo ve větru. V Novém Jičíně jsme vyzvedli navigátorku druhého týmu a vyrazili do Jihlavy pro závodní Toyotu. Odtud vedla naše cesta přes Brno až do Bratislavy, kde jsem si krátce před devátou večerní přesedl do Land Roveru Discovery. Tím byly oba týmy kompletní a mohli jsme vyrazit do Budapešti.
Cesta z Jihlavy do Bratislavy nebyla tak úplně legální, protože závodní Toyota měla lůžkovou úpravu, která z ní dělala pouze dvoumístné vozidlo. A my byli tři. Naštěstí se to podařilo operativně vyřešit.
Kousek od Maďarských hranic jsme koupili dálniční známku, která se na rozdíl od našich nikam nelepí, ale je to jen kousek papíru s potvrzením o zaplacení poplatku. Na hranicích stál policista, který rychle zastavoval všechna auta a kontroloval jim dálniční známky. U nás mu to chvíli trvalo, protože vydatná vrstva bahna na čelním skle nekompromisně nepropustila ani světlo z policejni baterky, ale nakonec nás beze slova pustil. Auto druhého týmu však zastavil a dal se s nimi do řeči. Aniž bychom mu cokoli řekli, nakukal druhému týmu, že jsme jej poprosili, ať je zdrží, protože jedeme závod.
V Budapešti jsem si lehce vyzkoušel své navigátorské schopnosti. Naštěstí nebylo složité najít McDonald, od kterého se mělo v sobotu ráno startovat. To bylo kolem jedenácté večer.
Vytáhli jsme deky a židle, otevřeli piva, vína a další a začali družbu s dalšími závodníky především z ČR s Slovenska. Jít spát po třetí ráno byl velice špatný nápad.
Den 1. – Sobota
Po třech hodinách spánku jsem spíše vypadli než vystoupili z auta a rozhlédli se po parkovišti, které se za noc solidně naplnilo. V sedm ráno byl první briefing, kde jsme se dozvěděli vše potřebné, dostali jsme nálepky na auta a itineráře. Na naši registraci sice nějak zapomněli, ale nakonec se to podařilo vyřešit. Hlavním pořadatelem byl maďar a vše co řekl překládal slovák. Maďarština je jako když pustíte šišlavého poláka pozpátku. Naštěstí i ti starší z nich umí alespoň trošku anglicky.
Naše trasa vedla z Budapešti do Gyoru a vypadala takto:
Na startu jsme se seřadili v náhodném pořadí. Při startu nám pořadatel zapsal do itineráře čas startu, i když to nebyl závod na čas, ale na body. Na projetí maximálního počtu z celkem pětadevadesáti položek jsme měli 9 hodin. Za každou minutu nad limit nám byl stržen bod a ti, kteří přijeli o více než hodinu po limitu neměli nárok na body vůbec.
Startovalo se v přibližně dvouminutových intervalech, ale hned na prvních položkách se auta seřadila do skupinek a chvíli trvalo, než jsme se začali oddělovat. Mezitím odešla druhému týmu navigace a tak jsem jim za flašku tequily půjčil svou náhradní.
Jeli jsme jako o závod a vše se dařilo naprosto perfektně. Cesty byly sjízdné, navigace vedla přesně a nalezení skrytých nápisů, čísel a dalších nezbytností k zápisu netrvalo dlouho. Při desáté položce se ale stalo něco nečekaného.
Desátá položka byla v poli, kde jsem nechtěli vjíždět a tak jsme ji hledali pěšky. Po návratu do auta jsme se otočili a na polní cestě se začali hromadit další závodníci. Rozjeli jsme se směrem k další položce, když v tom se začali na polích objevovat maďaři, kteří vypadali přátelsky jako kubánec s rozsypaným kokainem. Zatímco je řidič sledoval v zrcátku a já čuměl do itineráře, rozhodl se jediný závodník v kategorii vozidel s náhonem na dvě kola, že se na úzké polní cestě otočí. To se mu bohužel nepovedlo a než jsme si všimli, že zůstal čumákem na cestě. už náš pevností nárazník upravoval aerodynamické vlastnosti jeho Lady. Pecka to byla solidní, ale nikomu se naštěstí nic nestalo.
Zatímco my jsme zastavili, vytáhli žigulíka z pole ven a začali mu rovnat pokřivené plechy, začali kolem nás zuřivě pobíhat a řvát maďaři a maďarky, za každou cenu zastavovali závodníky, některým mlátili pěstmi do kapot, některým lezli až do aut a snažili se jim sebrat navigace a některým dokonce hrozili kládou proti čelnímu sklu. Kdyby nám nestál v cestě ten výkvět ruského automobilového průmyslu, určitě bychom se této mašinérii vyhnuli, ale takto jsme tam museli zůstat a počkat na policii.
Škody na našem vozidle byli naprosto obrovské. Tedy pokud jste milovník malých blinkrů z felície. Pokud nejste, je škoda vyčíslená na 49 Kč.
Policie tu bylo za pár minut a hned začala s temperamentními maďary řešit, co se vlastně stalo. Problém byl, že jim někdo projel polem, kde měli zasazenou nějakou neznámou rostlinu. Ještě větší problém byl, že ani jeden z dospělých neuměl anglicky a to včetně policajta. Ale úplně nejhorší bylo, že si nenechali vysvětlit, že ty úzké koleje blízko u sebe jim v poli asi žádné z našich aut udělat nemohlo.
My jsme se o to nestarali a opravovali jsem o pár metrů dál šípovité vozidlo. Bylo třeba sundat vrtuli z chladiče a zmenšit ji, protože se po naší profesionální úpravě do přední části motorového prostoru nemohla vejít. Posádka žigulíka to brala naprosto s klidem a nechtěli o nějakém finančním vyrovnání ani slyšet se slovy, že se o tom všem pobavíme večer u piva.
Když jsme byli hotovi, chvíli jsme počkali a pak nás naštěstí policie pustila a my s téměř dvouhodinovým mankem mohli pokračovat v závodu.
Zastavili jsem ještě na chvíli na vedlejší cestě a dynamickým lanem narovnali další kusy přední části závodního žigulíka.
Pak už jsme mohli konečně pokračovat dále. A že jsme měli opravdu naspěch.
Další položky šly stejně hladce jako ty první a my jsme postupně dotahovali ztrátu a začali si závod opět užívat. Bohužel se k nám opět štěstí otočilo zády. U položky číslo 33 jsme si udělali krátkou pauzu a po chvíli stání se nám začalo kouřit z motoru. Na vině byla prošoupaná hadice topení, ze které začala stříkat vařící voda a pára. Výměna hadice s pomocí dalšího týmu naštěstí netrvala nijak extra dlouho. Po této výměně jsme ale bohužel ujeli jen několik desítek metrů a zjistili jsme další závadu. Z převodky řízení nám vystřelilo gufero a vytekl nám všechen olej ze serva. Naštěstí nebyli okolo žádní ochránci přírody. Řídit takový kolos na velkých pneumatikách bez serva je velmi obtížné, ale nejhorší na tom bylo, že se servo pumpa po nějaké době bez oleje zadře, zastaví se řemenice, která jí pohání a roztrhne se klínový řemen.
Zklamaní z neúspěchu jsme neměli jinou možnost, než se vydat co možná nejkratší cestu po dálnici směrem k cíli, kde se pokusíme auto do další etapy opravit. Po cestě jsem si na benzínce koupil rohlík se salámem a sýrem za 5 euro, což byl můj nejdražší rohlík vůbec. Zajímal by mě jak se z 800 forintů dostala pumpbába na 5 euro, ale hlad je hlad.
V kempu jsme byli jako první a než vychladl motor, stavili jsme se na pivko do nádherné středověké hospody ve sklepních prostorách bez oken. Pivo bylo dobré a hospoda stylová, ale nevím, jestli by všechny tyto vlastnosti v běžném životě vyvážily cenu cca 85 kč za pivo.
Pak se řidič pustil do opravy auta. První možné řešení bylo spojení přívodní a odvodní hadice z převodky řízení do sebe a tím zajistit cirkulaci oleje. Servo sice stále nepojede, ale alespoň se nezadře čerpadlo a my budeme moci dojet domů. Nápad to byl dobrý, jeho realizace docela rychlá a vypadal i funkčně, tak jsem si mohli zbytek večera užít u pivka a grilu.
Den 2. – Neděle
V sedm ráno jsme si na druhém briefingu vyslechli názor pořadatele na incident z minulého dne, nafasovali jsme další itineráře a informaci, že start bude probíhat v opačném pořadí k aktuálním výsledkům.
Mapa nedělní etapy vedla z Gyoru do Bratislavy a vypadala takto:
Po prvním dni závodů jsme byli z celkem pětatřiceti startujících aut na osmadvacáté pozici, což vzhledem k problémům nebylo zas tak zlé. Posádka žigulíka byla automaticky vítězná, protože jela v kategorii jako jediná a tak se rozhodli, že navštíví všech pětadevadesát položek a dorazili až kolem půlnoci.
Brácha zmobilizoval své vyjednávací schopnosti a flašku slivovice a šel vyjednávat cenu za zničené závodní auto. Nakonec se to proti prvním odhadům podařilo srazit na 200 euro a zmíněnou flašku slivovice.
Vzhledem k nefunkčnímu servu jsme neměli žádné závodní ambice, ale potřebovali jsme se co nejdříve dostat na Slovensko, aby případný odtah nemusel platit Maďarskou dálniční známku. Po cestě k dálnici jsme zapsali pár položek a vyrazili jsme směrem na Bratislavu, kde jsme chtěli odevzdat téměř prázdný itinerář a tím oficiálně závod dokončit.
To se nám nejen povedlo, ale zároveň jsme se i s nefunkčním servem dostali zdraví a unavení až domů a z naší první účasti na druhém ročníku této Rally bylo nakonec třicáté místo. Druhý tým byl po prvním dni šestý a v druhém dni si ještě o jednu příčku polepšil.
Okomentovat