Zvoník u Matky Boží – divadlo Jiřího Myrona

Já, nesčetně divadelními představeními ostřílený veterán (do dobře, tak spočítat by se to dalo), jsem si zakoupil lístek na derniéru divadelní adaptace tohoto slavného francouzského díla. S pravidelností menstruace jsem se zastavil na svou předdivadelní chvilku v oblíbené restauraci.

Cestou jsem se zastavil v smradlavé polopasáží, kde si zřejmě nejeden bezdomovec odložil tělní tekutiny. Zaparkoval jsem berli do rohu a ve stínu podpěrných pilířů jsem si zapnul knoflíky u košile, abych nepohoršoval ostatní diváky potiskem na triku. Kousek dál jsem narazil na červenou ceduli, jenž oznamovala výprodej v obchodě, kde jsem se zastavil minule. Důvodem výprodeje bylo rušení prodejny, jak jsem se za malý moment dozvěděl z dodatku po obřím nápisem. Zřejmě nejsem jediný, komu připadaly ceny v tomto obchodě nadsazené o vysokohorskou přirážku mt. Blanc. Už jsem si ani připadal tak chudý, jako když jsem tady byl minule.Před divadlem mě opět překvapilo obrovské množství lidí. Pokud se tento trend mých návštěv udrží, nebude za chvíli kde sedět. Že asi všichni diváci nebudou místní, oznamoval již z dálky dialekt některých z nich a třešničkou na dortu byly dva neobratně manévrující autobusy před vchodem.

Uvnitř jsem měl štěstí a natrefil jsem na velice příjemnou šatnářku, které se mě při pohledu na berli zželelo a řekla mi, že mi věci připraví na kraj, abych nemusel po představení stát frontu. Nabídku jsem přijal a nechal za to patřičné dýško. Pohledem jsem projel celé foye divadla a z krás žen okolo jsem byl opět naprosto uchvácen. Ani jsem nevěděl, kam dříve umístit oko. Uklidnil jsem se tím, že kdybych měl dvě, stejně nemohu sledovat dvě buchty najednou. Zvyšující počet krásných dam jsem přisoudil statistické odchylce, kdy se se zvětšujícím celkovým počtem lidí zvětšuje i počet těch pohledných z nich.

Až jsem se sám divil, jak si někdo tak paranoidní jako já mohl koupit lístek do první řady, ale neměl jsem na výběr, protože již byly všechny ostatní místa obsazená. Při usazování padl můj pohled hluboko do útrob divadla pod jeviště jako Schelinger do Dunaje. Překvapilo mne, že i když nejsou muzikanti prakticky celou hru vidět, měli na sobě oblečení lepších kvalit, než polovina osazenstva hlediště včetně mě. Skepticky jsem se usadil, ale záhy jsem zjistil, že výška jeviště je ideální a ani sezení v první řadě není vůbec nepohodlné – naproti tomu je první řada v kině čekárnou pekla.

Ob jedno sedadlo vedle seděla krásná slečna. Lehkou vadou na kráse byly čistě růžové šaty, ale tuto vadu s přehledem vykompenzovaly nohy – pěkně od pasu až dolů. Mezi mnou a tímhle božským stvořením seděl zřejmě její přítel, ale nebyl to žádný vazoun, takže kdyby mě viděl jak civím na jeho slečnu, popřípadě by jej na to upozornila slina ukápnuvší z mojí otevřené pusy, nebyl by to žádný problém a naopak právě proto, že byl veliký, asi jako opuchlý komár, měl jsem spoustu místa a dobrý výhled. V těchto situacích děkuji bohu, za to že mi sebral právě pravé oko. No, kdyby přece jen šlo do tuhého, to jeho maminkou naškrobené sako asi nebude úplně stavěné na rvačku.

V řadě za mnou jsem podle vzdychání, praskání kloubů a drkotání náhradních zubů identifikoval ženy po záruční době a tak nebylo v nejbližším okolí nic svobodného a sbalitelného zároveň. Za to ve zbytku sálu bylo koček až hrůza. Jako bych seděl v nějaké demilitarizované zóně.

Na jevišti upoutala zrak diváka podivná konstrukce dvou věží, které spojovalo ocelové lanko. Původně jsem si myslel, že je to jen stabilizační prvek, ale když se po něm poprvé projel zavěšený Quasimodo, docvakl mi skutečný záměr onoho lanka. Quasimodo byl tradičně nejlépe namaskovanou postavou tohoto představení a o titul jej nebyl schopen nikdo připravit.

První část děje byla poněkud zmatená. Herci se jakoby opřekot dohadovali a člověk pořádně nestihl sledovat děj a ukládat myšlenky jako základ na následující zápletku. Nepřidal tomu ani systém mikrofónů. který sice umožňoval slyšet i lidem na konci balkónu, ale při dynamičtějším pohybu zanechával nepřirozený dojem z proudu zvuku jako v poledne střízlivý rus. Dirigentova hlava nepřirozeně ale nejspíše nutně vyčuhovala nad rovinu podlahy jeviště a ten svými dynamickými pohyby uváděl do chodu undergroundovou kapelu. Všemu bylo docela dobře rozumět a některé Quasimodovy skřeky naháněly husí kůži. Jen Esmeraldin zpět byl jakoby tlumen a nesrozumitelný.

Díky spoustě zvukových efektů, skřeků, zpěvu a dokonce i lehké pyrotechniky jsme první polovinou děje prolétli jako kulka kolenem a závěrečné propíchnutí kapitána královských lučišníků nechalo v hledišti napětí, které se ovšem muselo taky počkat dlouhé minuty přestávky. První polovina děje stačila k tomu, abych si udělal o této hře nejlepší možné mínění. Dokonale byla ztvárněna postava kněze – Quasimodova otce – který svým hrubým hlasem přiváděl do varu nejednu babku s kardiostimulátorem.

Podle délky první části představení bylo nad slunce jasnější, že máme před sebou nadpoloviční většinu, ale nikdo by si ani ve snu nepředstavil, jaký dostane hra spád, jen co se sedačky opět zahřejí lidským teplem. S čelistí hluboko pod sedadlem jsem sledoval vyprávění jedné z postav, která tímto zakončila představení. Jednalo se o derniéru a tak byl potlesk znatelně delší než obvykle. Ještě ve foye jsem se díval, jestli mi stojící chlupy nepropíchali košili, protože k tomu v závěru hry měly určitě důvod.

Zpět do reality mne dostaly čtyři autobusy stojící před divadlem, z jejichž výfuků se neomylně plnil vchod do divadla plynem jako v Terezíně. Řeknu Vám, ještě že žiju teď a tady.

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...

Okomentovat

No Trackbacks.