Přistavil jsem svou plechovou krásku na parkovišti před restaurací R99 a když jsem měl v záloze ještě pár volných minut, rozhodl jsem se na chvíli nakouknout dovnitř a zjistit, jak to tam vlastně po našem včerejším třídním srazu vypadá. Jako zločinec, který se vrací na místo činu jsem nakoukl dovnitř a nevěřil jsem svému oku. Vše perfektně uklizené, celá hospoda provoněná něčím jistě velmi chutným a na stěně, kde většinou visela tuba, do které jsem se s neskutečnou pravidelností mlátil hlavou bylo promítací plátno vykreslující obraz jednoho z nejznámějších českých filmů – Černých baronů.
Zabil jsem pár minut u vtipných scének z filmu, ale moc mě to nebavilo, protože komentáře ostatních hostů z nějakého důvodu předbíhaly děj filmu, čímž samotné sledování degradovali na pouhé doplnění obrazu k jejich komentářům.Po cestě k divadlu jsem narazil na obchůdek, který byl touto dobou samozřejmě zavřený a za jehož výlohou se třpytilo oblečení společenského určení, jako by bylo z jiných materiálů než všechny ostatní modely na celém světě. Zalíbila se mi jedna kravata a k ní barevně sladěná košile, ale když jsem zahlédl lístek s cenou, došlo mi, že za tuto cenu by se ta košile musela umět i sama dopravit do pračky a následně i vyžehlit. Najednou jako by se sklo ve vitríně obchodu začalo měnit v kouřové a já jsem v něm zahlédl svůj odraz. Nebylo to tak hrozné jako první návštěva divadla, ale na modely, které se skrývaly za čím dál tučnější vrstvou skla to pořád ještě nebylo.
Hustota lidí v divadle byla obrovská a tím jsem zcela ztratil naději najít zde někoho známého. Naštěstí do divadel chodí z větší části kultivovaní lidé, takže nedocházelo k potyčkám u šaten ani k mačkanicím u vchod do sálu. Na tom přísloví o člověku a šatech asi taky něco bude.
Tak a je to tady, ona magická chvíle. Sedím v třetí řadě hlediště divadla Jiřího Myrona a naprosto sám. Kam až oko mé dohlédne není nikdo známy, koho bych znal více než od pohledu. Let’s go.
Jakmile se hlediště naplnilo až po okraj diváky začala teplota závratně stoupat. Sedíc poslušně v řadách jako brambory na grilu jsem se dočkali schlazení na začátku hry, která nás všechny pohltila do sebe a jak se zdálo, nehodlala nás jen tak pustit.
Při posledním rozhlédnutí před samotným startem a zhasnutím světel jsem si všiml, že ti lidé sedící kolem mě nejsou zas až tak úplně neznámí a přestal jsem se bát toho že by mi někdo plival zezadu na záda, když jsem si neuváženě vybral lístek do třetí řady. Všiml jsem si rovněž, že i lidé chodící do divadla mohou být různě inteligenčně vyspělí, protože při minulém představení jsem se náramně bavil nad mexickými vlnami, které vyvolávali prostatici, ale dnes se něco podobného nedělo. Lidé čekali na okrajích hlediště až do doby, než se jejich řada naplnila po jejich sedadlo a teprve pak zamířili usadit své vznešené zadky do polstrem obaleného molitanu. Nedílnou součásti divadla byly jako obvykle krásně ženy. Musím si příště koupit lístek na nějakou veselejší hru, kde nebude vadit když se sousedkou prohodím pár slov.
Poslední sortou lidí, dříve neviděnou, byli mladí kluci, kteří snad měli ještě mokré razítko na maturitním vysvědčení a kteří byli oblečení, jako by z té maturity zrovna šli. Péče jejich matek se jen velice neobratně skrývala za jejich chlapáckými výrazy a nezbylo než čekat, kdy si z taštiček začnou lovit svačinky v ubrouscích.
V průběhu první části divadelního představení jsem se téměř rozhodl stát se hercem a to ve chvíli, kdy se jednomu hrdinovi poštěstilo a mohl vypít galon piva přímo ze džbánu. Dech mu bohužel nestačil a tak toho musel nechat ještě před koncem – to by se mi určitě nestalo. Velice pěkným momentem byla viditelná improvizace, kdy jeden z hlavních hrdinů vystřelil špunt při otevírání šampaňského do divadelní dekorace a ten se mu vrátil po téměř přesně stejné trajektorii zpět. Následovalo pár vět ze scénáře a pak lehká narážka na nízkou oblačnost, která v těchto končinách panuje. Nejsem si jist, kolik mužské populace v sále si této improvizace všimlo, protože zároveň s improvizujícím hrdinou byla na scéně blonďatá velmi pěkně stavěná herečka. Při pohledu na toto stvoření začne v boha věřit snad každý. Zážitek s jejího vystoupení ještě umocňovalo malé množství oblečení, které na sobě měla a které nechávalo na odiv nejednu křivku její ženskosti.
Celá scéna byla připravena velmi důmyslně a spousta audiovizuálních efektů dodávala představení až nečekaný moderní nádech. Fingované přenosy zpráv, změny osvětlení měnící děj na scéně, diskusní pořady prováděné během představení, známé osobnosti ztvárněné ve svých rolích – to všechno dávalo hře neskutečně veselou atmosféru a o to větší bylo očekávání pádu nálady při tragickém konci. Na jevišti se opět objevil herec, který uváděl Orientální ples, ale tentokrát v roli vedoucího pracovníka televize. Očekávání hrozného konce ještě zvyšoval hlas mloka, který se na scéně objevoval nejčastěji. Pro ty, kteří předlohu hry neznali, musel být konec hry stejně překvapivým zjištěním, jako když se bělochovi narodí černoušek. Celé tohle čekání na zvrat přiřezával smích publika u vtipných scének a někdy výraznější než motorová pila s tupým řetězem.
O přestávce jsem se přesvědčil, že jsou na zdi divadla pořád stejné fotky romské menšiny, které asi jen tak nikdo nezcizí. I když jako paradox na titulní stranu bulvárních novin by to bylo moc hezké. Příležitost navštívit bufet a o přestávce se občerstvi jsem zahodil ve chvíli odevzdání berle do šatny a tak jsem jen tak postával v rohu místnosti čelem k hrnoucímu se davu, aby mi na ty záda přece jen někdo neplivl. Myšlenku na balení žen zvětšil počet těch, které vypadaly svobodné. Skoro až neuvěřitelný počet.
Zvonec ohlásil konec přestávky a jakmile se jeho zvuk přestal ozývat v odrazech a osvětlovači opět vytvořili skvělé pracovní prostředí pro kapsáře, nastal nečekaně dramatický vývoj situací, při kterém zmrzl úsměv i těm nažehleným seladonům vedle mne, jenž jinak neváhali a celou hru dávali na odiv svůj zářivý chrup. Chvílemi mi z průběhu hry vstávali chlupy na rukou jako návštěvníci technopárty po zásahu vodního děla.
Byla to opravdu skvělá hra a pokud to nebyla derniéra, nezbývá než hru doporučit všem.
Pro dnešní večer bylo kultury až nad hlavu a tak si zajdu na hamburger do Mc a pak do hospody, aby zůstala zachována rovnováha sil ve vesmíru.
Kategorie:
2 Komentáře.