Každý ho má …

Každý jej někdy měl, ti šťastnější na něj teprve čekají, ti méně štastnější se s ním setkali již vícekrát. Začíná kolem mě procházek čím dál častěji čím blíže je ono datum …Pro pravidelné čtenáře asi nebude žádným překvapením, že tady mluvím o strachu z operace. Mám za sebou více operací než kterýkoli můj známý a to napříč celým mým životem, jako nějaké dávné prokletí, ale to nijak nemění můj pohled na operaci samotnou. Možná právě naopak, čím jsem starší a počet operací na mém kontě roste tím větší jsou obavy. Sám si nejsem jist, jestli se bojím onoho operačního zákroku jako takového, nebo toho, že mi i přes to, že do něj vkládám nemalé naděje, vůbec nepomůže.

Celé tohle moje trápení pramení z pocitů, které jsem měl při jednání s panem doktorem a nic na tom nemění ani to, že mě bude operovat někdo úplně jiný. Mám zkrátka pocit, že je ta operace zbytečná a dělá se jen proto, aby mi dali nějaké východisko v jinak bezvýchodné situaci.

Bolest kolene v mém podání je opravdu velice nepříjemná a je tomu již pár týdnů, co bych se na delší pěší cestu nevydal bez berle. Je to cítit při každém kroku, při každém vystoupení z auta připomíná mi to každý schod atp. Jediným důvodem proč mám i přes to úsměv na tváři je, že kdybych jej jednou ztratil asi bych se z toho všeho a ze všech těch útrap, které zatím život mému tělu přichystal, nadobro zbláznil.

I když si je většina mých zatím absolvovaných operací dost podobná, tahle má specifikum v lokální anestezii. Zatím každá, kterou jsem prodělal, byla v úplném spánku, takže zase jedna z nepříjemných novinek. Ale snad to nebude tak hrozné.

Sečteno podtrženo mám za sebou tři předoperační vyšetření, mnoho a mnoho krevních testů, léčení játry, ultrazvuky, mnohahodinovou magnetickou rezonanci, nesčetně kontrol u lékařů, spolykán kopec prášků a další nepříjemné zkušenosti. To vše za poslední čtyři měsíce.

Ve čtvrtek mne tedy čeká kompletní repas kolene, odstranění krevních sraženin, vody, přišití menisků, usazení češky. Jedná se sice jen o miniinvazní zákrok, ale kolik už bylo takových? Po operaci se nějaký ten den asi vůbec nepohnu, budu užívat léky od bolesti, píchat si do břicha protitrombotické injekce a pomalu rehabilitovat. A pak? Pak se jednoho krásného dne projdu bez berle, vyzkouším pár cviků a při mé smůle zjistím, že jsem celé tohle martýrium absolvoval zbytečně. Přiznávám, že kdyby tomu tak nebylo byl bych upřímně potěšen, ale na to nemám dost štěstí.

Po tom co mám za sebou a před sebou mi tedy hrozí, že to bylo všechno úplně zbytečné a k ničemu. V tomto případě se asi nevyhnu doživotnímu chození o holi, i když nejspíše ne té francouzské, nošení kovové fixační ortézy a nepříjemným pocitům při každém kroku. Na nějaké sporty, turistiku a vůbec většinu pohybových aktivit si tedy mohu nechat zajít chuť.

A teď ruku na srdce. Kdo by jej neměl?

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...
Komentáře

1 Komentáře.

Okomentovat

Trackbacks and Pingbacks:

No Trackbacks.