Den D novodobého pitvání zvaného chirurgie se nachýlil. Následkem nevyspání jsem se celé ráno třepal zimou jako drahý pes s vibrátorem v zadku. Naposledy vydechnout ve svém domově a už jsem se v režii mého řidiče řítil ostravskými ulicemi směrem k operačnímu sálu a vlastně jsem ani nevěděl kam jedeme.
Po příchodu do čekárny jsem se lehce zarazil nad počtem více či méně oranžových lidí, kteří tam již seděli a to i přes to, že jsem ten den měl být operován jako první. Zbytek čekárny se vesele bavil svými operacemi, zatímco já jsem jen sledoval vteřinovou ručičku moderních hodin, která se v určitých fázích pohybu třepotala jako dvousetkilová baletka na vrcholu kariéry. Z toho co jsem mimoděk zaslechl mi došlo, že tito pacienti jsou již na cestě domů a nebudu muset poslouchat jejích žvásty ani o minutu déle.Pak to šlo ráz na ráz. Odevzdal jsem vše, co jsem u sebe měl – jako v kriminále. Nafasoval jsem pyžamo ze zajímavého materiálu, který připomínal rohožku pod auto proti kapajícímu oleji. Jak jsem se již zmínil, byl jsem první na řadě, takže jsem nafasoval postel nejblíže operačnímu sálu a zároveň nejdále od televize. Zprvu nevýhodná pozice postupem času naprosto změnila své hodnoty. Od operačního sálu dělilo lůžkovou část jen několik centimetrů dřeva zavěšeného na posuvných pantech a zmíněná televize svítila na zeď LED diodami v barvě obrazu. Zkoumání televize jsem si moc neužil, protože mě sestra přizvala, abych si udělal pohodlí na operačním stole, který nebyl o nic pohodlnější, než všechny ostatní, které jsem za život poznal.
Nezbytné měření tlaku a tepu bylo pouze předehrou k tomu, co mělo následovat. Umístili mi nohu na speciální podstavec, jako na gynekologii, jen s tím rozdílem, že jsem ji měl v koleně ohnutou a celou celičkou mi ji natřeli tou oranžovou srandou, kterou měli na sobě lidi v čekárně. Následně mě napíchli jako rybář rybu na harpunu a skoro stejně vítězoslavně se zatvářily. Následoval zajímavý rozhovor:
Doktorka: Teď se Vám začne točit hlava.
Protože nemám ten pocit rád, zavřel jsem oči.
Po dvou minutách jsem je otevřel.
Já: Ještě nic.
Obě doktorky sebou trhly a vyměnily si velice výmluvné pohledy následované upřeným sledováním hodin. Jedna z nich se přes barevnou čapku podrbala na hlavě a druhá mezitím z kapsy vytáhla trumf v podobě další dávky uspávacího sajrajtu. Minutu na to jsem si už vesele chrněl s nechal do sebe šprtat bez známky odporu.
Probudil jsem se rozbitý jak Barošovo ferrari s ledem na zavázaném koleně, naštěstí pouze hodinu před tím, než mi mohli dát napít. Když jsem přišel k sobě, bylo již celé lůžkové oddělení plně lidí a střídavě je vozili do a z operačního sálu jako na pásové výrobě v Asusu. Čistý kapitalismus, kde se ani moucha na okno nevysere zbytečně. Přesně tak, jak to má být.
Jakmile jsem se už nadobro dostal z říše snů a vypil první hrnek nečekaně dobrého čaje, seděl na vedlejší posteli holohlavý vousatý hrombác s operovaným loktem a skuhral jako benzínový šestiválec po zásahu partyzánů s pytlem písku.. Říkal jsem si, že nemůže být každý takový borec, jako jsem já, a tak dobře snášet bolest. Až po pár prožvatlaných minutách z něj vypadlo, že je policista a ještě k tomu z Poruby, čímž se to skuhrání zcela vysvětlilo. Ale jinak to byl docela fajn chlapík a dalo se s ním rozumně pokecat.
Osvětlil mi i to, jak jsem vypadal, když mě za sálu přivezli na pokoj a lehce mě probudili při přehazování na postel.
Já: Dal bych si pííívo a doutník samozřejmě.
Doktor: <Prskající smích>
Já: Kolik je hodin?
Doktor: Po půl desáté.
Já: Akorát čas na objednání obědu.
Doktor a personál: <Velmi hlasitý smích>
Já otočen na policistu: Kdybych chrápal, tak do mě kopni prosím.
Uběhlo dalších pár desítek minut a já, posilněn sladkým rohlíkem, jsem se vydal na svou první cestu na záchod a zároveň vyměnit papírové pyžamo za pohodlnější trencle a triko. První pokus skončil už po prvním kroku a druhý netrval o moc déle. Při třetím se mi s mžitkami před očima povedlo obejít celou postel a na čtvrtý pokus se to povedlo úplně a já jsem došel na toaletu. Připadal jsem si jako předseda vítězné strany, který bez podpory prezidenta skládá novou vládu.
Vynálezce francouzských berlí by měli nechat plavat týden proti proudu řeky s piraněmi. Snad by pak pochopil, že když vyvine berle, které neobsahují jediný pravý úhel, nebudou se dát nikde opřít a budou pořád padat. Samozřejmě ani já jsem nebyl vyjímkou a správný sestřin reflex, který ji velel, jít se podívat po zaslechnutí podivného tupého zvuku na toaletu, jen rozšířil počet lidí, kteří mne viděli v téhle nesociální poloze. Připomnělo mi to ten díl červeného trpaslíka, kde si Kryton představoval své nadřízené na záchodě, aby si tak ve své hlavě snížil jejich autoritu. Nejsem si jist, jestli šla má autorita ještě snížit.
Celé boží odpoledne jsem strávil klábosením s tím policistou. Byl docela inteligentní, měl rodinu s dvěma dětmi, měl rád Earla a Stargate a tak jsem si znovu připomněl to rčení o vyjímce a pravidlu.
Naprostou třešničkou na dortu byla večeře. To že jsem ubytován na soukromém lékařském pracovišti mi bylo známo, ale že se dočkáme až takového luxusu, to nikdo z nás netušil. Dohady, jestli dostaneme párky nebo chleba, rozsekla krásná vůně, která se k nám linula z kuchyně. Vynikající vepřový steak se šťouchanými bramborami a vařenou zeleninou se stal nečekaně dobrým zakončením docela povedeného dne.
Že není úplně nejhorší ležet dál od televize mne přesvědčila další z nesčetného množství epizod seriálu Tisíc a jedna noc.
Kategorie:
1 Komentáře.