Kdo je připraven, není překvapen

Sedím sám v rohu své potemnělé ložnice a úlohy jediného světla se zhostil displej notebooku. Půlkami bych teď mohl drtit dřevěné brikety a má pravá noha postrádá ochlupení. Je mi vedro, mám žízeň a hlad. Jestli tohle není začátek konce, tak už opravdu nevím, co by jím mohlo být.Den začal vcelku normálně, až na to, že jsem byl v kanceláři sám a tak jsem měl spoustu času si promyslet plán na večer. Nebylo to zrovna příjemné přemýšlení a proto jsem se po práci stavil na chvíli v eRku, uvolnit nashromážděný stres ze samoty a toho co mě čeká. V mé oblíbené hospůdce mne čekalo ještě depresivnější prostředí, než v kterémkoli nevyužívaném krematoriu a tak jsem ji jen docucal kofolu a jel jsem domů.

Prvním úkolem bylo prolistovat všechny papíry, vyplnit formuláře a nachystat si vše podle zadaného seznamu. Když jsem tohle všechno vysypal ze složky, která mi už nějaký pátek dělá společnost na mých toulkách od lékaře k lékaři, nevěřil jsem svým očím. Chvílemi jsem přestával věřit, že se papír nemůže množit dělením. Občanský průkaz, průkaz pojišťovny, svačina, pití, přezůvky a další nezbytnosti – to vše teď obsahuje můj batoh a jsem připraven jako na cestu kolem světa. Trošku jsem se divil, že seznam neobsahuje litr topného oleje a kyblík palivového dřeva – vždyť co kdyby se při operaci něco zvrtlo a musela to nedejbože doplatit pojišťovna? Sbalil jsem si i všechny své léky a při té příležitosti jsem se podíval, ke kterým z nich je vysloveně zakázáno užívat alkohol. Radost mi zkazil až ten poslední, který by měl být od bolesti. V nejhorším se tedy budu buď tupě usmívat u kofoly a nebo se svíjet bolestí u vychlazeného pivečka. No uvidíme, pro co se nakonec rozhodnu.

Abych se za sebe nemusel na sále stydět a zároveň spoléhat na pachotěsnost lékařských roušek, porušil jsem pravidelnou koupací periodu a udělal jsem ze sebe člověka i mimo státní svátek. Malou satisfakcí mi budiž den vzdělanosti, který připadá na ono datum operace – 7. dubna 2011.

Poslední a nejnáročnější část večera jsem si nechal na samotný závěr. Jak už jsem se zmínil, stal jsem se obětí typického kapitalismu a tak lékaři a sestry odmítají dělat práci, která není dobře placená a o to více to platí na soukromých klinikách. Byl jsem tedy donucen si koleno oholit a tím si jej připravit k samotnému zákroku sám. Nechtěl jsem následně vypadat jako blbec a taky riskovat, že oholím příliš malou část a tak jsem se rozhodl, že si oholím celou nohu. Probudil jsem k životu mé paranoidní já a domníval jsem se, že se mi žiletka směje z přihrádky celý večer. Krátce po koupeli přišla její chvíle. Jakožto zkušený muž jsem si nohu navlhčil a jal se prvními několika tahy oholit nejpočetnější skupinu chloupků. Nešlo to tak snadno, jak jsem si myslel a taky by to možná chtělo ostřejší žiletku, ale situace byla jaká byla.
S mou zkurvenou karmou, aurou a kdo ví čím ještě netrvalo dlouho a do vany dopadly první kapky krve. Na některé tahy jsem se měl zřejmě lépe soustředit a u jiných zase méně tlačit, ale to nic nemění na tom že se asi zítra nevyhnu otázce, zda-li jsem v poslední době neabsolvoval nějaký podobný invazivní zákrok.
Ve vaně to po mém téměř hodinovém boji vypadalo, jako po znásilnění orangutaní samice jejím opravdu velice nadrženým druhem. Při odstraňovaní chlupů jich bylo tolik, že by se z toho dala udělat paruka pro nemajetné, nebo alespoň zimní čepice pro bezdomovce. Představa, že to něžné pohlaví provádí na obou končetinách a dokonce pravidelně změnila mé mínění na průměrnou dobu strávenou ženami v koupelně.

Nachýlil se onen čas, od něhož již nesmím pozřít ani sousto jídla a ani lok pití, abych se jim na sále nepozvracel. Takže místo toho, abych se naposledy najedl a napil, jsem vám tady vylíčil svůj poloúspěch. Snad to na nějakou doby byla poslední podobná zkušenost.

Uvidíme, jakého ocenění se mi dostane zítra.

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...

Okomentovat

No Trackbacks.