Pošlení návštěva zubažky …. v této serii

Každý se bojí zubaže a kdo ne, ten ještě není chlap.

Nevyspaný a k smrti vystrašený otvírám ty odporně bíle dveře do čekárny stomatologické ordinace praktické zubní lékařky MUDr. Leony Doležálkové. V čekárně již seděly dvě starší paní, které vypadaly, že jen vytáhnou zuby, nechají si je zde opravit jako auto v servise a odpoledne si je jen vyzvednou, ale každé zdržení mého vstupu do té moderně vybavené středověké mučírny mi přišlo vhod. Chvíli po mě dorazila do čekárny ještě malá holčička, odhadem tak první třída základní školy, a její šikovná mamina, která alespoň na chvíli odvedla mou pozornost, jako hezký zadek v reklamě na plastové okna na bilboardu u dálnice. Holčička si vesele broukala a pobíhala kolem stolů – jednoznačný identifikátor první návštěvy zubaře.

Se zavrzáním se otevřely dveře ordinace a do čekárny vstoupila sestra s obličejem té nejpřísnější učitelky na prvním stupni ZŠ. Pohledem nad obroučkami brýlí zhodnotila situaci a zřejmě dospěla k názoru, že ty dvě paní už nemají kam spěchat a já jsem se šikovně maskoval svou bílou barvou v obličeji ala primalex polar. Jako první padla volba na malou holčičku a najednou byl konec broukání a poskakování. Když se z ordinace ozvalo první pronikavé zakvílení tak vysoké frekvence, že to ty dvě babky ani nemohly slyšet, mé hrdlo se stáhlo jako řitní svěrač mukla, který ve sprše upustil mýdlo. K mé smůle nebylo poslední a má deprese se prohlubovala.

Po pár minutách trápení vylezla holčička ven z ordinace s výrazem Justina Biebera, který zjistil, že holky nemají penis. Ty senilní babice si samozřejmě popletly časy a data a ani jedna z těch seschlých třešní nebyla objednaná přede mnou. Jak já je po té nekonečné cestě do útrob pekla proklínal. Možná jsme něco utrousil i nahlas, protože se na mě jedna z nich zašklebila a ta druhá byla asi hluchá.

V návlecích, které ještě pamatují položení první koleje ostravské úzkokolejné tratě, jsem usedl do křesla, jenž v základní výbavě disponuje tolika kompaktními a přesto účinnými mučícími nástroji, že se o tom ani Mengelemu nezdálo. V duchu jsem si řekl, že se nenechám vyvést z míry a budu myslet na něco hezkého. Jako první mě napadl chleba se sádlem a pivo, ale záhy jsem zjistil, že to není dobrý nápad. Tedy spíše mne na to upozornila zubařka, marně se snažíc vytáhnout svůj prst z mých sevřených čelistí. Nevím jestli jsem dostal ránu pěstí, nebo to bylo samovolné omdlení, ale co se dělo po té, může být pouze předmětem dohadů. Jisté je, že když jsem se chvílemi dostával k sobě, připadalo mi, jako bych měl v puse celo ordinaci i se sestřičkou, která se mimochodem tvářila pořád stejně. Občas se mi v tlamě objevil i nástroj velikostí a tvarem podobný aku vrtačce a celou tu devadesátiminutovku mi dělal společnost odsavač slin, který řekněme nebyl stavěn na mé tělo, ovládané mozkem, který stále nechtěl upustit od myšlenky na chleba se sádlem, jen už pro jistotu neovládal svalstvo kolem čelistí. Jako odplatu za kousanec na začátku mučícího procesu jsem byl obdařen sprškou z vrtačky, kterou paní zubařka vypínala při vyndávání z mé papuly o trošku později, než by bylo vhodné. Mrcha pomstychtivá.

Ve finále jsem, stále omámen neznámou silou, řekl zubařce, že mi to takhle zbroušené vyhovuje. Lež to byla kvalitní, leč marná. Na pokyn – skousněte – jsem sesunul čelisti k sobě a zjistil, že se ukazováček zubařky volně pohybuje okolo mých zubů, aniž bych o tom věděl a aniž by ji jakkoli v pohybu vadily. Nebylo zbytí a zub se ještě musel upravit to tvaru společensky přijatelného.

Z ničeho nic jsem se objevil před ordinací, seschlé jabloně nikde a já jsem byl o více než tisíc korun lehčí. Skoro jako když se feťák probudí v parku po pořádné dávce opiátů. Jen je to tu pravda trošku čistší. Sbohem za půl roku paní katova.

 

 

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...

Okomentovat

No Trackbacks.