Dnes počasí v Caorle v Itálii vypadalo celé dopoledne všelijak. Při hlubokém přemýšlení na terase hotelu mne nenapadlo nic lepšího, než si jít zaběhat.
Proč?
Protože je to populární sport, který není náročný na vybavení a dělá ho hromada lidí. Zároveň jsem chtěl zkusit, jestli to má kolena a plíce vydrží. A hlavně, všechny kola, která jsou v hotelu k zapůjčení, vypadají asi jako neudržovaný bycikl Karla von Draise.
Jak?
Každý začátek je nebezpečný a když přetáhnete strunu, může se urvat a ještě Vás vypleská po papuli. Malokdo si to vezme jako zkušenost a raději se na to vysere. Vědom si své průměrné kondice a absence křížových vazů v kolenech jsem začal docela opatrně.
Pro začátek jsem zvolil metodu tzv. indiánského běhu. Ne, neběžel jsem s tomahawkem za nějakým volně se pasoucím zvířetem. Při indiánském běhu se střídá běh s rychlou chůzí. Nejdříve jsem šest minut šel a pak minutu běžel. Opakoval jsem to necelých čtyřicet minut.
Bez hudby ani ránu, takže jsem si před během nasadil sluchátka. Jaké bylo mé překvapení, když se z nich ozvalo skřípění válcovací stolice z Vítkovic. Pak jsem si vzpomněl, že mi kamarád, který měl půjčený iPhone, zanechal svou hudební sbírku. Ze začátku jsem si na ten dubstep nějak nemohl zvyknout, ale pak se mi s tím běhalo docela dobře. Hlavně jsem se soutředil více na neznámou hudbu než na únavu a bolest.
Jak to probíhalo?
Jak to asi mohlo probíhat? Kdo čeká 10 km za pár minut, nechť přestane číst. Vyšel jsem před půl třetí z hotelu a pár minut šel pomalu. V 14:30 jsem přidal do kroku a za prvních šest minut jsem se dobře rozehřál. Na konci první běžecké minuty jsem přestal cítit pravý bok a rameno, tak jsem usoudil, že bude třeba ještě zpomalit.
Další série probíhala ve větším klidu, ale lidé, kteří se na mě otáčeli jako na nějakého funícího onanistu, by asi byli proti.
Předposlední a poslední série se nesla v jediném duchu – přežít. Tekoucí pot naznačoval, že se asi neflákám a mlžící se brýle likvidovali výhled na krásy Itálie. Pa doběhnutí jsem si na chvíli sednul a počkal, až mě doběhnou plíce.
Celkem jsem za 34 minut uběhl necelé tři kilometry. Trasu si můžete prohlédnout na portálu Endomondo.
Při běhu jsem skoro vůbec necítil nohy ani kolena, což je dobrá zpráva. Po chvilce sezení jsem názor lehce změnil, ale pořád to bylo nad očekávání v pohodě.
Dělal jsem a dělám hodně sportů (squash, cyklistika, posilování …), ale běhání mi přijde jiné a jinak náročné než všechny ostatní.
Co dál?
Mám hodně pevnou vůli – přestal jsem kouřit, shodil jsem 20 kg za deset měsíců, půl roku jsem neměl ani kapku alkoholu atp. – takže pokud to půjde, budu pokračovat. Né že by mě zítřejší běhání lákalo jako večení pizza a pivko, ale ta zasraná pevná vůle bude asi pro.
Pokud mne nebude nic bolet, dám si zítra to samé, ale samozřejmě s jinou trasou. A pak si dám den volna.
Kategorie:
Okomentovat