Konec masopustu – divadlo Jiřího Myrona

Po vyčerpávajícím desetiminutovém pochodu z eRka jsem následován svou sestrou stanul před dokonale osvětlenou vstupní bránou do světa kultury. Za ní se otevíral onen svět duševního bohatství, který jsem zatím poznal jen jako dětinský školák spící při představeních, nebo student posilněn notnou dávkou alkoholických snižovačů intelektu.Vkročil jsem dovnitř a očima jsem vystřihl dokonalé panorama hledajíce přitom šatnu. Po slušném pozdravu mým směrem šatnářka natáhla ruce a já jsem se na pár sekund zabíral přemýšlením, jak ji asi přes tu širokou desku obejmu, než mi došlo, že mé objemné tělo není předmětem jejich tužeb, ale spíše to co mé tělo obaluje jako nejsvrchnější vrstva.

S nečekanou lehkostí jsem se bez berle otočil na podpatku a zarazil se při pohledu na naplněné divadelní prostory. Zabodl se do mě nejeden pohled plešatějících zbohatlíků a já jsem pochopil, že se někde stala chyba. Oproti všem zúčastněným jsem vypadal jako šupák první kategorie a jestli někdo v této místnosti vypadal hůře než já, byli to jen ti příslušníci romské menšiny, jejichž fotografie hyzdily protější zeď Národního divadla Moravskoslezského.

V poklidu jsme prošli kontrolou eVstupenek a usadili se mezi prvními do sálu. Netrvalo dlouho a sál se začal plnit lidmi dychtícími po kulturním zážitku. Na sedadlech před námi své zadečky uvelebily dvě blonďaté intelektuálky, které snad neznaly žádné sprosté slovo a nebavily se o ničem jiném, než hrách, knihách a vážné hudbě. Když mě přestalo bavit poslouchat ty dvě blonďaté nocležnice místních knihoven, snažil jsem se do zadní kapsy nacpat dva listy na nichž jsem měl vstupenky vytištěné, ale kapsa byla ucpaná lupenem ze včerejšího hokeje. Asi jsem při tom udělal pár nevybíravých pohybů klínem směrem k jedné z nich, protože mi věnovala pohled, který by během pár sekund nakrájel pecku z manga na kousky velikosti špendlíkové hlavičky. Vymýšlení velice chytré a zajímavé balící hlášky bylo najednou zcela zbytečné.

Chvíli jsem ještě dekódoval jejich sladký parfém, který mohli používat asi jen v zimě, když veškerá létající havěť spala. Vedle oněch krásných intelektuálek se posadil nevábně vonící, plešatějící zbohatlík, který znal snad celý sál a dával to patřičně najevo hlasitým zdravením všech přítomných.

Komická situace na sebe nechala čekat jen do doby, než se do sálu začali hrnout opozdilci, kteří mají jakoby schválně koupené lístky do středu hlediště. Každý z nich ve své řadě vystřihl s již sedícím publikem krásnou mexickou vlnu, jako na bazalech po druhém vstřeleném gólu, i když na fotbale je příliš mnoho opilých, než aby byl výsledek podobně pravidelný a přesný jako švýcarské hodinky.

Po té, co jsem zkazil možnost na navázání známosti ještě dříve, než jsem s tím vůbec začal, jsem se rozhlížel po sále a hledal další potencionální oběť mého libida. Viděl jsem samé krásné ženy, které byly ošaceny jako manželky Huga Bosse a zároveň milenky Giorgia Armaniho a bez vyjimky kolem sebe tahali oblak svého drahého svátečního parfému. Škoda jen, že většinou nebyly v divadle samy a mlácení kravaťáka není zrovna vyhledávaná fyzická aktivita.

Jdeme na to …

Najednou se rozsvítilo. Že se jedná o manýry ožralého osvětlovače popřel potlesk publika. Chvíli jsme se sestrou sondovali, kolik lidí opustí divadlo jako Titanic a podle téměř nulového počtu jsme identifikovali přestávku v představení, které bylo i do ní dost povedené na to, aby už byl konec. Jen rozuzlení hlavní zápletky zatím chybělo, ale ruku na srdce, umělci si často dovolí i větší zvěrstva než vypuštění zápletky z děje hry. Přestávka byla plodná i co se týče mého sebevědomí, které mi zvedl jeden neoholený frajer v teplákové soupravě s teniskama, za které by se styděl i Cho-Hu ze zdejší tržnice. Najednou jsem ucítil, jak něco padá. Byl jsem to já, když jsem padal na zdejším žebříčku nekulturních hovad na druhé místo. No co, každý musí někdy začít.

Za chvíli jsme už seděli zpět v sedadlech a mezi hledáním bezpečnostních pásů jsme si užili dalších pár mexických vln od opozdilých prostatiků.

Ve velmi dramatickém finále hry jsem poznal v jedné blonďaté dlouhovlasé maškaře čarodějnice, která vypadala jako vysněná Michelinova milenka, sultána, který uváděl nedávný orientální ples a v duchu jsem pochválil práci maskérky a kostimérky.

Závěrečné rozuzlení zápletky – potlesk – úklon – potlesk – úklon – potlesk – úklon a šlo se to spláchnout trochou černého zlata do eRka.

Byla to velice povedené dílo a jeho shlédnutí doporučuji všem.

Sdílejte tento příspěvek s přáteli.
Kategorie:

Komentáře

Loading Facebook Comments ...
Komentáře

2 Komentáře.

Okomentovat

Trackbacks and Pingbacks:

No Trackbacks.